Lil Raspberry

Nesnáším, když lidi říkají, že je pondělí nejhorší den v týdnu. Není. Je to den jako každej jinej, akorát ho nemáte rádi, protože očividně něco ve vašem životě není tak, jak by mělo. Dělám všechno proto, aby pro mě pondělí nebylo tím hrozný dnem jako pro ostatní.. Věřím v něj, je jako taková ta ošklivá holka, na kterou stejně jednou přijde puberta a bude pěkná, když se budeš snažit, budeš jí mít v posteli taky. Haha. Ale pondělí tenhle týden bylo nejhorší.  Ráno začalo klasicky, akorát jsem se probudila s žiletkama v krku, protože jsem o víkendu nastydla a hrozně jsem kašlala, zavalilo mě horko a zamotala se mi hlava. Čaj. Musela jsem si jít udělat čaj, abych spláchla tu řežbu v krku, bylo to tak hrozný, že jsem si chtěla jít lehnout zpátky do postele mnohem víc, než obvykle, měla jsem si ale dopsat dva testy ve škole, musela jsem na poštu, do banky a večer na scio kurzy kvůli vejšce. Pffff. Nemohla jsem se na to vysrat, jsem totiž taková, že když to udělám se cítím provinile

chtěla bych říct, že vám chci něco říct a víte, co je na tom nejhorší? že nikdy nevím, jak začít chci psát, a chci toho psát spoustu chci aby to četli všichni a zároveň nikdo chci psát, a nechci psát nic jsou tři ráno, skoro a já už nevim co jsem vám chtěla říct ale co vim je to, že asi fakt nic nevim poslední dobou ale vždycky se zvládnu usmát ráno ve škole když brečim a to je důležitý

Zdravíčko, dlouho jsme si nepokecali. Nacházím se v hrozně zvláštní fázi svého života. Nevím, čím to přesně je, možná tím, že jsem ve čtvrťáku, možná tím, že jsem pošahaná a nebo je to tím, že toho chci od života mnohem víc, než mi v tuhle chvíli může nabídnout. Příjde mi, že všichni kolem mě jsou nudní, ne nudní ve smyslu, že bych se s nimi nebavila, to vždycky, ale nudní v tom, jaké mají priority, jak tráví volný čas a vidím to všude. I u sebe. S tou školou je to náročný, protože když už je chvilka volného času, snažím se dokopat k tomu, abych udělala prezentaci na téma, které mě absolutně nezajímá nebo abych se naučila na test, abych neměla pětku, protože se na mě může pak učitel naštvat a nepustit mě k maturitě. Každý ráno je hrozně těžký vstát, protože málo spím. Vždycky, když se začne stmívat se ve mně probudí moje kreativní já a mám chuť tvořit. Potřebuju vydělávat peníze, to je první věc, která mi neustále leží v žaludku, protože nevím jak. Můj asi největší problém je s bri

Když se tak nad tím zamyslím, tak to jediné, co od života chci je klid. Jednoduše mít klid a nezaplavovat svoji mysl zbytečnýma myšlenkama, které stejně nikdy nevedou k normálnímu závěru. Je to velice úzce spojené i s takzvaným "overthinking", kdy vaše mysl ať už z nudy, stresu či agrese začne vytvářet problémy, které jsou ale naprosto nereálné. Chci, aby v mé hlavě byly převážně myšlenky ta starosti, které se mě úzce týkají a hlavně ty, které tam chci mít já sama. V téhle době se rozmohla taková zvláštní myšlenka, až bych to nazvala trendem zaobírat se tím "Co tomu řeknou ostatní?" "Co když se jim nebudu líbit?" a nebo ta nejlepší "Tohle přeci normální člověk nedělá/nenosí".. Normální? NORMÁLNÍ?! Co je dnes normální? Před chvílí jsem v časopise přečetla takové moudro, které řekla Penélope Cruz: "Nemá smysl dívat se na vlastní život očima někoho jiného" - a je to pravda. Podle mého je dost podstatně uvědomit si, čím vším naši mysl denn

Tenhle článek chci tak trochu věnovat ne přímo jednomu tématu ale udělat z toho takový deníček. Jak jste si asi všimli, založila jsem si channel na YouTube a přidala první video. Tohle video bylo točené na telefon a tak není ani příliš kvalitní a ani tak úplně na téma, které chci, protože to bylo v tu chvíli to nejjednodušší, co jsem mohla natočit. V následujícím týdnu si budeme s přítelem pořizovat zrcadlovku, aby byla ta kvalita přijatelná. Něco už mám vymyšlené, tak pak budu točit a fotit o sto šest, Hihi. Proč YouTube?   Přemýšlela jsem nad tím velice dlouho a leželo mi to v hlavě, protože bych se nerada řadila mezi klasické youtuberky. Tím nemyslím, že by byly špatné, to rozhodně ne, akorát mi nesedí úplně tak image. Chci dělat videa, kterými lidi motivuji a nebo třeba pomůžu s nějákým problémem ať už sociálním nebo materiálním.  Chci se trochu podělit o nějáké svoje zkušenosti (neříkám, že jich je mnoho, na to jsem ještě dost mladá) a hlavně co je asi nejdůležitější jsem po t

Na tohle téma jsem se vám chtěla rozepsat už dávno, ale něják jsem na to neměla feel, až teď. Mám totiž pocit, že se s touhle poruchou potýká mnohem více lidí, než jsem si myslela a pravděpodobně než si myslíte i vy. O co jde? Panická porucha se dá chápat jako občasné panické ataky neboli záchvaty, (ale slovo záchvat mi pro to příjde až moc agresivní hih) v člověku nepříjemných situacích, které ho děsí jako třeba bývá veřejný výstup, místo, kde se nachází hodně lidí najednou. Ataky zastupují velice nepříjemné pocity nebezpečí, nemožnost úniku z nějáké situace. Člověku je přitom tak něják špatně od žaludku, potí se, klepe se a neví přesně co má dělat, cítí se úplně bezmocný a napokraji všech sil, přesto u toho ale většinou působí naprosto klidně a bezstarostně, proto je to náročnější, než tušíte. Myslím si, že pokud je to u někoho přehlížené a neřešené jakoukoli cestou, může to dost negativním způsobem ovlivnit život. U mě to začalo někdy na začátku druhého ročníku střední školy (t

Určitě jste si všimli s tím, že jak jde doba dopředu občas se lidem zasteskne po starých věcech. Nebo ne starých ale těch, které frčely  dřív. Posledních několik měsíců se zase dost rozmohly nášivky na oblečení a to se mi hrozně líbí, ale tak si koukáte v obchodě, obyčejná džínska stojí třeba tisícovku a potrhaná s nášivkami klidně i da tisíce nebo "jen" šestnácet. Hrozný. Navíc ty nášivky tipu "cool", "bitch" a podobně se přece nemusí líbit každému žejo. Většinou třeba pro mě nemají výzman a když jo, vždycky tam najdu jednu, která se mi nelíbí a nesedí mi. To je normální, dneska totiž v obchodě najít pěkný a cenově přijatelný kousek je celkem makačka a musíte prolézt  celý obchoďák. Já osobně už teda nakupuju spíš na internetu protože je to nejen pohodlnější, ale i o dost levnější a výběr je obrovský, těžko pak na ulici potkáte někoho, kdo to má taky. Každej by se rád alespoň něčím odlišil, zejména teda lidé v mém a nejspíš vašem věku od 14 cca do tě

Zamýšlela jsem se nad tím, proč vlastně tenhle blog mám a snažím se o něj nějákým způsobem starat. Chci vám to říct, aby jste si toho byli vědomi. Už cca od mých 10 let jsem si psala různý blogísky a začínala být aktivní na internetu v podobě vyjadřování svých názorů na něco a zkrátka jsem sdílela co jsem mohla. Psaní mě baví a vždycky bavilo, ať jde o cokoli a proto je mi jedno jestli článek přečte 100 lidí nebo 1000, jde mi o to psát, pracovat s textem a sama se z toho nějákým způsobem učit. Další věc je to, že mám externí disk na 10 terabitů, kam si pečlivě uschovávám každičkou fotku a každý video, který pořídím kvůli vzpomínkám. Schovávám lístky do kina. Na základce jsem si dokonce zavedla takovej deník, kam jsem vypisovala data a detaily nějákým pro mě významných dnů, to teď skončilo tak, že si místo toho už poslední tři roky kupuju diář od Paula Coelha, kterej je hrozně hezky barevně udělanej a vůbec vymyšlený tak, že tvoří lepší náladu (na každé stránce je nějáký citát nebo

Taky se někdy trápíte tím, že máte na všechno ukrutně málo času? Nebo naopak když na někoho čekáte, že ubíhá moc pomalu? Hah. Nejvtipnější mi na tom příjde to, že takhle podstatná jednotka tolik ovlivňující náš život vlastně ani neexistuje. Nad tím je potřeba se zamyslet dost důkladně. Koneckonců si ho lidi vymysleli proto, aby měli ve všem větší pořádek, což není ani špatně, ale občas by nám bez toho bylo prostě líp. Kolikrát nestíháme do školy, do práce, na poštu, nějákou akci a nebo sraz s kamarády. Občas mám i já pocit, že času je pro život prostě málo, ale co s tím? 1. Nestresujte se tím, co všechno máte na práci Všichni máme pořád dost věcí na práci, spoustu lidí, které chceme vidět a věci které musíme nakoupit, vyzvednout, zaplatit,... Dost. U mě přílišný stres působí spíš to, že si sednu doprostřed pokoje a přehrávám si v hlavě co všechno a jak udělám. Hodinu. Dvě. Pak chvíli brečim a usnu vyčerpáním. Vtipný co? Naštěstí jsem tohle dění omezila na minimum, protože ikdyž s

Tohle je dost široký téma, o kterým často přemýšlím a kolikrát lidi fakt moc nechápu. Jedna věc je, že taky nerada vstávám do školy, kdo jo. Ale druhá věc je to, že jsem s tím smířená a když už tam chodim, chci se něco naučit. U lidí ode mně ze třídy jsem si všimla jedný zásadní věci a to je to, že když fakt něco celou hodinu děláme, nadávají. Jenže když jsou ty hodiny toho předmětu volnější, tak si stěžují, že je to zbytečný a skoro tam nechodí. Nevim co si o tom myslet. Ale to je o lidech. Nicméně chci se zaměřit na učení a studium. Je v tom totiž zásadní rozdíl. Učení (learning) je myšleno jako nové pochopení - miluju učení, poznávání nových věcí, vzdělávání. Pak je zde studium. To je ten případ, kdy se musíte učit nazpaměť věci, o kterých vlastně nic nevíte. To nemám ráda, bohužel někdy je to ve škole nutné. Bůh ví proč. Chci vám ale sdělit hlavně to, že to nezměníte a musíte se s tím smířit. Je pravda, že v téhle době je možné kde co a tak pokud se cítíte dost silní na to s tím ně

Jestli rádi nakupujete tak, jako já, tak pro vás mam skvělou zprávu. Objevila jsem totiž způsob, jak ušetřit určitou částku z vašeho nákupu a DOKONCE ji dostanete zpět na účet v reálných penězích. Říká se tomu cashback nakupování a v poslední době se dost rozmohl. Co je cashback a jak funguje? Cashback znamená vrácení části peněz z vašeho nákupu. Jednoduše nakoupíte na některém z internetových obchodů zapojených do systému na serveru a je vám vráceno předem dané procento z celkového nákupu, obvykle dosahuje od 2 do 10%, což mi příjde naprosto úžasný. Je to celkem jednoduché: zaregistrujete se na serveru Tipli (když se zaregistrujete přímo přes tento odkaz, dostanete vstupní odměnu 250 Kč , což se taky hodí. Tyhle peníze vám budou vyplaceny v moment, kdy budete mít už potvrzených 50 Kč v odměnách.) vyberete přes Tipli obchod, ze kterého si přejete nakoupit (je nutné do eshopu přejít přímo ze serveru tak, že na něj kliknete, aby se vám potom odměny správně přičetly) po p

Jako menší jsem vždycky milovala čokoládovoý mousse (pěna), ale dostala jsem se k tomu jen jednou začas a sama jsem si k tomu cestu nenašla. Byl to pro mě spíš hotelový zákusek, který jsem si dávala na dovolený nebo v restauraci. Ale.. ALE! Našla jsem skvělej recept a tak se s vámi podělím. Těžkost pochoutky se odvíjí od toho, v jakém poměru ingredience použijete. V originálním receptu to bylo teochu jinak a skoro mě to položilo, tak jsem to poupravila aby byl dezert lehčí. Pokud znáte někoho, kdo je milovník čokolády, určitě neodolá a potěšíte ho.                       ------------------------------------ Doba přípravy: 20 minut Potřeby: Mixér, hrnec, tři misky a dále pro uchování v lednici gumičky a igelitový pytlík či fólii (záleží na počtu nádob, ve kterých budete pěnu podávat).           Ingredience: 150g čokolády dle vašeho výběru                                  (nejlépe hořká kvůli tuhosti pěny)                                  3 vajíčka                         

Štěstí je pomíjivé, víme to všichni.  Ale přece jenom si nějákým způsobem můžeme pomoci k lepší náladě, úsměvu a udělat něco pro to, aby nám bylo lépe. Tohle sice není obecný návod, který bude na 100% fungovat, ale funguje to mně. Proto se s váma chci podělit o to nejpodstatnější a proto jsem to shrnula do 10 bodů: 1. Udělejte si dost času sami pro sebe  Jednou za čas prostě zůstaň doma. Já to dělám když mi nevyjdou plány nebo když přítel jede na show. Hlavně se do toho nenuťte, ať je to spontanní. Jde o to, že celý den naplníte aktivitami pečující o vaše tělo a duši neboli to, co děláte rádi. Já třeba cvičím, dám si vanu, pouklidím pokoj a udělám věci na které normálně není moc času. Je to na vás. Můžete vařit, kreslit, malovat, šít.. Hlavní podstatou je, abyste si v tyhle dny budovali lásku sami k sobě, relaxovali a hlavně byli beze stresu. 2. Smiřte se s minulostí   Co se stalo se stalo a už se s tím nic nenadělá. Ať už to byl rozchod, hádka, nějáká hloupost, ktero