Zdravíčko, dlouho jsme si nepokecali.
Nacházím se v hrozně zvláštní fázi svého života. Nevím, čím to přesně je, možná tím, že jsem ve čtvrťáku, možná tím, že jsem pošahaná a nebo je to tím, že toho chci od života mnohem víc, než mi v tuhle chvíli může nabídnout.
Příjde mi, že všichni kolem mě jsou nudní, ne nudní ve smyslu, že bych se s nimi nebavila, to vždycky, ale nudní v tom, jaké mají priority, jak tráví volný čas a vidím to všude. I u sebe. S tou školou je to náročný, protože když už je chvilka volného času, snažím se dokopat k tomu, abych udělala prezentaci na téma, které mě absolutně nezajímá nebo abych se naučila na test, abych neměla pětku, protože se na mě může pak učitel naštvat a nepustit mě k maturitě. Každý ráno je hrozně těžký vstát, protože málo spím. Vždycky, když se začne stmívat se ve mně probudí moje kreativní já a mám chuť tvořit.
Potřebuju vydělávat peníze, to je první věc, která mi neustále leží v žaludku, protože nevím jak. Můj asi největší problém je s brigádama. Nesnáším to a nemůžu to vystát. Nejsem schopná vystát to, že bych se měla nějak obléknout, někam jet, strávit tam 8 hodin dělání nějáké naprosto podřadné práce, kde mnohdy na tebe řvou, ač děláš co je v tvých silách a takhle pořád dokola. Potřebuju něco pohodlnýho, co mě baví, ikdyby za to mělo být méně peněz.
Další věc je to, že bych se toho chtěla strašně moc naučit, ale nemám na to energii. Chci se naučit další jazyk, práci s photoshopem a číst knížky o umění. Chci umět šít, vařit a péct. Chci se naučit hrozně moc věcí, na který potřebuju fůru času, možná i těch peněz, ale ke konci dne jsem akorát ráda, že padnu do postele kolem druhý- třetí ráno a modlím se, abych co nejdřív usnula a mohla tak vstát do školy. Taky potřebuju auto, jenže to je taky složitý vzhledem k tomu, že můj táta mi stojí v cestě jak jen je to možný. Přitom by měl mít radost, že jsem do toho tak zapálená, no ne?
Čekám snad na nějákej zázrak? Asi spíš čekám na příležitost, čekám na to, že příjde něco a já si řeknu "Jo, to jsem hledala!" a vrhnu se do toho střemhlav. Život je zvláštní, složitej, šťastnej, drahej a taky kouzelnej. Snažím se mít ve věcech jasno a držet se toho, co chci, ale občas je to kurevsky těžký, no ne?
Jsem i dost ráda, že jsem dostala chuť napsat něco sem, ikdyž je to taková pitomá forma deníčku, kterej mi ale pomáhá, protože mám pocit, že když to někdo přečte, třeba se cítí jako já, nebo ho to motivuje. Tohle mě baví. A chci to dělat pořád, psát o tom, co mě baví.
Brzo příjde zima, moje nejoblíbenější část v roce, ale budu mít zase depresi, vím to, je to tak vždycky, no ne?
Nacházím se v hrozně zvláštní fázi svého života. Nevím, čím to přesně je, možná tím, že jsem ve čtvrťáku, možná tím, že jsem pošahaná a nebo je to tím, že toho chci od života mnohem víc, než mi v tuhle chvíli může nabídnout.
Příjde mi, že všichni kolem mě jsou nudní, ne nudní ve smyslu, že bych se s nimi nebavila, to vždycky, ale nudní v tom, jaké mají priority, jak tráví volný čas a vidím to všude. I u sebe. S tou školou je to náročný, protože když už je chvilka volného času, snažím se dokopat k tomu, abych udělala prezentaci na téma, které mě absolutně nezajímá nebo abych se naučila na test, abych neměla pětku, protože se na mě může pak učitel naštvat a nepustit mě k maturitě. Každý ráno je hrozně těžký vstát, protože málo spím. Vždycky, když se začne stmívat se ve mně probudí moje kreativní já a mám chuť tvořit.
Potřebuju vydělávat peníze, to je první věc, která mi neustále leží v žaludku, protože nevím jak. Můj asi největší problém je s brigádama. Nesnáším to a nemůžu to vystát. Nejsem schopná vystát to, že bych se měla nějak obléknout, někam jet, strávit tam 8 hodin dělání nějáké naprosto podřadné práce, kde mnohdy na tebe řvou, ač děláš co je v tvých silách a takhle pořád dokola. Potřebuju něco pohodlnýho, co mě baví, ikdyby za to mělo být méně peněz.
Další věc je to, že bych se toho chtěla strašně moc naučit, ale nemám na to energii. Chci se naučit další jazyk, práci s photoshopem a číst knížky o umění. Chci umět šít, vařit a péct. Chci se naučit hrozně moc věcí, na který potřebuju fůru času, možná i těch peněz, ale ke konci dne jsem akorát ráda, že padnu do postele kolem druhý- třetí ráno a modlím se, abych co nejdřív usnula a mohla tak vstát do školy. Taky potřebuju auto, jenže to je taky složitý vzhledem k tomu, že můj táta mi stojí v cestě jak jen je to možný. Přitom by měl mít radost, že jsem do toho tak zapálená, no ne?
Jsem i dost ráda, že jsem dostala chuť napsat něco sem, ikdyž je to taková pitomá forma deníčku, kterej mi ale pomáhá, protože mám pocit, že když to někdo přečte, třeba se cítí jako já, nebo ho to motivuje. Tohle mě baví. A chci to dělat pořád, psát o tom, co mě baví.
Brzo příjde zima, moje nejoblíbenější část v roce, ale budu mít zase depresi, vím to, je to tak vždycky, no ne?
<33
OdpovědětVymazatPřijde mi jako kdybych to psala já. Čtu tvůj blog poprvé. Znala jsem tě jen ze sociálních sítí už docela dlouho. Ale musím říct že mě nikdy nebyli číst blogy ale v tomhle článku jsem se úplně našla určitě budu číst i další.
OdpovědětVymazat