Pondělí

Nesnáším, když lidi říkají, že je pondělí nejhorší den v týdnu. Není. Je to den jako každej jinej, akorát ho nemáte rádi, protože očividně něco ve vašem životě není tak, jak by mělo. Dělám všechno proto, aby pro mě pondělí nebylo tím hrozný dnem jako pro ostatní.. Věřím v něj, je jako taková ta ošklivá holka, na kterou stejně jednou přijde puberta a bude pěkná, když se budeš snažit, budeš jí mít v posteli taky.

Haha.

Ale pondělí tenhle týden bylo nejhorší. 

Ráno začalo klasicky, akorát jsem se probudila s žiletkama v krku, protože jsem o víkendu nastydla a hrozně jsem kašlala, zavalilo mě horko a zamotala se mi hlava. Čaj. Musela jsem si jít udělat čaj, abych spláchla tu řežbu v krku, bylo to tak hrozný, že jsem si chtěla jít lehnout zpátky do postele mnohem víc, než obvykle, měla jsem si ale dopsat dva testy ve škole, musela jsem na poštu, do banky a večer na scio kurzy kvůli vejšce. Pffff. Nemohla jsem se na to vysrat, jsem totiž taková, že když to udělám se cítím provinile.

S čajem na stole, kterej byl zatím moc vařící na to, abych ho pila - ikdyž to já ráda - jsem se malovala, ale jenom trošku, něžně, protože mám poslední dobou pocit, že to jak vypadám není důležitý. A ještě k tomu ve škole. Ani si už nějak neplánuju co si vezmu ve školní dny na sebe, protože nemám náladu tahat svoje oblíbený kousky vůbec do školy, proč?

Vyšla jsem z baráku a tramvají dojela k parku u školy, joa těsně před tím, než jsem otevřela vchodový dveře jsem se stihla pohádat s tátou kvůli naprostý sračce, která nebyla důležitá ani pro mě a nakonec ani pro něj. 

Zapaluju cígo. Ten čaj jsem celej nedopila a žiletky v krku pořád mám, co s tím? Ikdyž jsem si vzala nejteplejší kabát, nejteplejší mikinu, která je vlastně kožich a obrovskou šálu mi stačilo cítit ten nejmnější vánek studenýho ranního větříku a bylo mi z toho zle. Ve škole jsem proseděla klasicky šest hodin a z toho se učila asi dvě, není to zbytečný? Jasně, že je, ale komu to mám říct? Pan učitel byl zase smutnej, že jsem z testu měla čtyři až pět, jenže já nemám motivaci mít jedničky, nejde o to, že by mě nebavila ta látka (nemluvě o om, že mě vůbec nebaví on, možná to bude taky tím) ale tím, že jsem frustrovaná z toho, jak je toho na nás v tom čtvrťáku tolik. Asi je to moje forma prostestu. Já se doma učím, jenže se učím věci na maturitu tak, jak to mně vyhovuje. V pořádí, které se mi líbí. Ve škole za jednu hodinu klasicky vystřídáme tři otázky, třeba 2, 17 a 6, jenže to mi nedává smysl, od každý vezmem něco a jak si to pak mám pamatovat? Každej den pomalu píšeme nějákej test, ale já se po škole prostě učit nechci, když nemám náladu, ne proto, abych měla jedničku. Dokážu si představit jak to pro vás musí asi znít, ale já nejsem hloupá a dokone mám ráda věci, který se ve škole učíme, ale vyhovuje mi se to učit sama a tak trochu jinak asi. Očividně špatně. Radši bych se v kuse učila tři nebo čtyři hodiny, než tam těch šest nic nedělat. 

Po škole pošta, v karlíně mají tu nejhorší, přísahám, nechoď tam už. To je poznámka pro mě i pro Tebe. Pospíchala jsem do banky, protože pošta mě zdržela víc, než jsem čekala a na v ruce jsem celou dobu tahala tašku na věci ze školy, protože jsem ji zapomněla nechat ve skříňce. Achjo. Banka v pořádku, jen nechápu, proč mají na pokladnu vždycky dvě okna a funguje pokaždý... POLAŽDÝ jenom jedno, ale to je detail. Jela jsem na florenc, protože jsem hladověla a chtěla si koupit alespoň hranolky. Těsně přede dveřma jsem si to ale rozmyslela, protože při pomyšlení na to, jak mi kousky hranolek v puse překáží píchlému piercingu mi vyvolala bleskurychlou husí kůži a úškleb. Ne. 

Už byly tři a tak jsem napsala kamarádce, nic. Byla mi zima, nemohla jsem polknout ani slinu aniž by se mi nechtělo brečet, hladovějící a s deseti kilama v rukách jsem byla nedočkavá, tak jsem volala. Nic. Šla jsem pěšky do kočičí kavárny, kde byl náš cíl. Naštěstí jsem zapomněla na felláka, se kterým jsem si tam dala sraz. Díkybohu. 

Konečně jsem si po celým dnů sedla a dala si bílou čokoládu s kokosem za devadesát pět korun, byla přeslazená, ale mňam. Hlad jsem trochu utišila dortíkem a prásk. Kamarádka přijela do spodního patra kavárny po zádech, protože tam mají záludný točitý schody a venku prý zsčalo zrovna pršet. Haha, nejsem v tom sama. Proto jí mám tak ráda. 

Kočičky nebyly moc přítulný a už nám ubíhal čas, protože náš kurz začíná v pět na jedný vysoký škole u Moráně, tak jsme vyrazily. Díky bohu přímák, ale ani tak se nám nechtělo. Po cestě jsme si říkaly co jsme dělaly o víkendu a jak nás obě bolí pusa, protože má taky novej piercing, dokonce dva. 

Čekaly nás tři a půl hodiny přípravy na test z obecných studijních předpokladů. Kdybyste tak věděli, co je to za sračky. Zapálily jsme si cígo a vyrazily, k našem překvapení jsme před vchodem zjistily, že jdeme pozdě a tak jsme raději v klidu dokouřily. Mňam.

Vůbec to neutíkalo a tentokrát jsem měla pocit, že jsem fakt debilní. Ten učitel je totiž hrozně logicky nadanej a je to informatik, takže spíš dělá na tabuli čáry, tečky a všelijakých klikuháky, který musíme stíhat a chápat. What the fuck. 

Usínám, klesá mi hlava a vím, že by se to dít nemělo, na chvíli přestávám slyšet učitele a bum, otevřu oči a mám chuť praštit hlavou o stůl. Fakt jsem nachvíli usnula. 

Když jsme skončili jsem vypla leteckej režim a začaly se na mě valit zprávy. Achjo, jsem zase zpátky.

Venku byla tma, zapálily jsme cígo a šly k zastávce. Mělo mi to jet za dvě minuty, tak jsem se omluvila, rozloučila a běžela na svojí zastávku. 

Přemýšlela jsem o tom, jak se můžu přetrhnout, abych měla maturitu, abych se dostala na vejšku a tak, ale co potom? Došlo mi, že pak asi stejně skončím na pracáku když něco neudělám, jenže co? Mě napadá tolik věcí, ale mám pocit, že pro moje myšlenky jako by tu nebyl prostor. Jakoby je nikdy nechtěl vidět. Já je vidím, ale ukázat je není tak lehký, viď? Padla na mě nehorázná deprese. Vadí mi totiž tenhle systém, já bych chtěla cestovat, meditovat na vrcholkách hor a tančit s indiánama. Napít se čaje v tibetu a vykoupat se na maledivách, ale musim zítra do školy. A pak zase a zase. A pak do práce a zase a zase. Co to je? Nechci být svázaná a tak brečím v tramvaji jak malá holka. 

Přijela jsem domů a měla hlad, táta mi chtěl dát jídlo, ale řekla jsem, že to nedokážu sníst protože piercing a on mi řekl, že jsem blbá, že je to moje vina, že nejím. Tak si říkám “coooo?” “poslouchá mě ten člověk někdy?”. Odcházím do pokoje a brečím dalších dvacet minut, tak strašně mě bolí to, jak musím žít, není to tak, že bych měla špatnej život, to vůbec. Ale nemám pocit že život má být tohle co žiju, co tu téměř my všichni žijeme a moje vyjadřovací schopnosti mi nedovolí tuhle beznaděj nikomu tak barvitě popsat, aby je to bolelo tak, jako mě. Volá mi na skajpu můj kluk a konečně je líp..

Tyhle myšlenky mě neustále pronásledují. Neustále mám pocit, že bych měla být už teď někde jinde, protože mě nenaplňuje tenhle smysl života, ale jsem v tom uvězněná. Tohle bych nazvala asi takovým mini breakdownem, protože i když se k tomu schylovalo tak něják celý den to netrvalo nakonec déle, než pár hodin. Jenže horší je, že to bývá delší a bolestivější, tenhle stav může trvat třeba celý týden. A můžete mi říct, jak mám teda normálně fungovat? A být normální?